Report z koncertu Pearl Jam

Vzhledem k tomu, že u tohoto příběhu byli svědci, jsem nucen držet se skutečnosti v neprospěch fabulace a vtipu. Po kratším váhání jsem i já podlehnul lákání německé cestovní kanceláře Neckermann: „Pojeďte s námi do Polska, vaše auto už tam dávno je.“ Tak jsem se s mými přáteli, nebudu je zde nijak pomlouvat, takže jmenovitě (a abecedně, abych nikoho neurazil) s Lenčou, Nelčou a Péťou, vyrazili do polského Chorzówa na koncert Pearl Jam. A taky na koncert předkapely Linkin Park. Což je prý známá kapela, já o ni však slyšel poprvé, když jsem si prohlížel můj lístek. A když jsem četl recenzi na jejich nové album a Petr tam požíval zkratku LP, myslel jsem, že mluví o dlouhohrající desce. Ale snažil jsem se to dohnat a pro osobní potřeby jsem si ukradl alespoň poslední album. Chorzów je mimo jiné město, kde se dají bez sebemenších úprav točit filmy z poválečné doby.
Vyrazili jsme po poledni z Ostravy, na stadión to bylo kolem sta kilometrů. A chtěli jsme tam na tři být. Přeci jen tu mé kamarády trochu pomluvím, ani jeden z nich se před cestou nepomodlil, takže po vstoupení do teritoriálních vod Boha začalo pršet. Ani Bůh však není všemocný, takže pochvíli přestalo. Navíc tam pro nás připravil tři objížďky, takže cesta trvala přes tři hodiny. Ale byly to krásné objížďky, vždycky obdivuji polské vesnice a města, ve srovnání s Ukrajinou je to jako by člověk byl v jiném světě.
Taky jsme si říkali, že rockový koncert bez alkoholu a drog není ono. Ale vzhledem k představě, jak voláme z česko-polských hranic domů, že máme problém, jsme si drogy odpustili. A i když teda nepochybuju o odvaze holek, stejně si myslím, že by nám to zatrhly. A navíc drogy ničí mozek. Tak jsme si koupili aspoň takové malé rumy, každý čtenář tohoto blogu bez domova určitě zná, nestojí o nic víc než deset kilo železa. Jen jsem se teda díval do země, když jsem si v trafice kupoval tento malý rumík a čtyři loupáky ke snídani. Na stadiónu se prováděly osobní prohlídky, tak jsme si každý flašku dali za opasek a vyrazili. Vybral jsem si řadu s hezkou slečnou jako kontrolorkou, která zcela jistě neměla zapotřebí šahat mi mezi nohy. Vyšlo to, příště unesu letadlo. A Petrovi taky.
Vevnitř jsme popíjeli polské pivo, všechny nacionalisty zklamu, podle mě chutná skoro stejně jako to české, a přemýšleli, co s rumem o teplotě 36,5 C. Koupili jsme si teda kolu. Já jsem ji bez problému přelil, můj kamarád někam zmizel. Kdybychom ho sledovali, mohli jsme vidět, jak k němu přichází člen ochranky a vyvádí ho ze stadiónu a jak se ho Petr snaží přesvědčit, že nevěděl, že se tady nesmí se skleněnou lahví rumu (na lístku byl česky zmíněn zákaz láhví, alkoholu a skla). Ale Petrovy argumenty byly pádné a deset Euro do kapsy asi taky pomohlo, takže jsme mohli zůstat všichni. Ale my jsme Petra nesledovali, takže jsme to všechno neviděli. Já si teda stejně myslím, že to někde vypil, ale dokažte to… A můj podíl se mi nakonec povedlo asi z polovičky vylít. Takže jsme to chtěli zabalit a jet dom. Ale holky nás přesvědčily, že máme zůstat.
No a pak jsme šli na plochu. Bylo tam spousta lidí, většinu jsem neznal. Jsem je i zkoušel spočítat, ale vždycky jsem někde mezi třiceti a čtyřiceti tisící zapomněl, jestli jsem počítal i sebe a musel jsem začít znova. Navíc se všichni hýbali a nechtěli v klidu stát. Pak hrála nějaká předkapela, trochu jsem se nudil, ale aspoň ještě nemačkal. Pak hráli ti Linkini (jsem se naučil i slangový název už), to jsem se přestával nudit a začal se mačkat. Taky jsem zcela vystřízlivěl. A světe div se, skoro jsem se už nenudil. A pak začali Pearl Jam, to už jsme se mačkali hodně a nenudili vůbec. Holky to nakonec nevydržely, protože fanoušci Jamů byli větší než ti u Linkinů a tak nic neviděli. A taky jim pošlapali nohy a prý polští kluci taky smrdí. Tak šly víc dozadu. My zůstali vepředu. Skákali jsme a zpívali (neumím ani zpívat, ani neznám melodii, ale nějak jsem měl chuť zpívat, tak jsem to dělal, úplně jsem pochopil, že když někdo v davu má chuť něco rozbít, tak prostě zvedne dlažební kostku a hodí ji, jestli tu je nějaký antigobalista, tak příště s ním pojedu demonstrovat proti G8 ). Nejvíc jsme skákali u Even Flow, což byl pro mě s Jeremy asi vrchol koncertu. Skákal jsem, jak nejvýše jsem dovedl a ještě o trošku víc pomáhaje si ramena polských fanoušku, no Bumerang úplně na prach hadra. Odměnou mi bylo trochu čerstvého vzduchu. Mé oblíbené písně (Last Kiss) jsem se sice nedočkal, a Vedder, který očividně neměl takový respekt z polských celníku jako my, začal zapomínat text, koncert trochu násilně ukončil, jsem byl spokojen. Respektive ještě jsem, zůstane mi myslím hezká vzpomínka, i když při psaní tohoto reportu poslouchám radši něco jiného. Po koncertě jsme se kupodivu rychle našli, jen s hledáním auta jsme měli trochu problémy (a to jsem od počátku varoval ostatní, že si to místo nemáme pamatovat podle důchodkyně stojící vedle něho). Domů jsem dojel někdy před třetí, za pět tři jsem ležel a asi o deset sekund později jsem spal.
Fotky snad dodám později. Pokud chcete vědět, jak to bylo ve skutečnosti, zkuste Nelčiny stránky. A pokud vás zajímá něco víc o hudební stránce koncertu, zkuste ty Ajznboňákovy. A třeba tam najdete i záznam z koncertu v mp3. I když jak říká J. Nohavica, klidně kopírujte, koncert stejně nevypálíte…