Proč vlastně dále studuji a píši?

Se psaním je to jako s prostitucí. Nejdříve to dělá člověk z lásky, pak pro pár přátel a nakonec pro peníze.

Molière

1. Pro radost

Počínaje mou maturitní slohovou prací mě začalo bavit psaní. Dříve to byly povídky. Psal bych je rád i teď. V práci píši koncepty rozhodnutí, tam musím potlačit své ego a snažit se napodobit styl i myšlenkové pochody osoby, jež bude pod rozhodnutím nakonec podepsaná. Večer se snažím publikovat, případně napsat něco do školy. Na mé oblíbené povídky už nemám čas. Je to možná dobře. Co si také myslet o příbězích, jejichž hrdinou byl student práv mého věku, a které se zpravidla točily kolem nějaké ženy. Ta hlavního hrdinu přivedla do problému, ten z nich však díky svému intelektu a důvtipu zpravidla dokázal s noblesou vybrousit. Přinášely mi spíše problémy, když jsem musel přítelkyni vysvětlovat, že je to celé jen čirá fantazie.

Snad doufám, že mi studium, jež je založeno především na psaní a publikování, umožní naplnit mou touhu po svobodném psaní. Tato naděje je ale jistě planá, protože jsem opět velmi omezen. Tentokrát tématem, počty stran, stylem, který se u vědecké práce předpokládá apod.

2. Kvůli titulu

Před rokem mě přepadli.

„Proč jste si vymyslel, že Vás přepadli?“

Tahle věta byla hlavním obsahem celého výslechu. Výslech na policii byl pro mě více stresující zážitek než, než rozhovor s dvěma idioty, kteří mě nutili klečet v bahně a vyhrožovali mi, pravda sice ne moc věrohodně, ale smrtí. Domnívám se, že kdyby v mé občance stálo JUDr. Ondřej Hruda, Ph.D., rozhovor na policii by se ubíhal jiným směrem. Mám za sebou úspěšně absolvované studium práv na Právnické fakultě MU. Někdo by řekl, že jsem absolvoval prestižní fakultu. Dostudovali byste jí taky? Odpověď se nachází v jednoduché rovnici. Zkuste se nad sebou upřímně zamyslet. Nad svou inteligencí. Pokud se považujete za podprůměrně inteligentního, přičtěte si jeden bod, pokud za průměrně inteligentního – dva body, pokud za nadprůměrně inteligentního – tři body. Další důležitou vlastností je snaha, tedy to, jak velcí jste šprti, nebo chcete-li, jak velkou vůli máte. Připočtěte si body na základě stejných zásad. Poslední, co potřebujete k absolvování Právnické fakulty v Brně, je trocha štěstí, děti štěstěny ať si připočtou tři body, smolaři jeden a my ostatní body dva. Pokud jste dosáhli pěti a více bodů (např. nepobrali-li jste moc inteligence, učíte se neradi, ale štěstí vás neopouští), můžete se dle mého názoru stát absolventem Právnické fakulty MU. Já osobně se považuji za jedince průměrně inteligentního, ke kterému byla štěstěna průměrně štědrá, mou vůli neskromně považuji za nadprůměrnou. V testu jsem tedy získal bodů sedm, možná proto jsem fakultu ukončil v řádném termínu a s dobrými známkami. Domnívám se, že existují vysoké školy, kde stačí v mém malém testu nasbírat body čtyři nebo dokonce tři. Abych shrnul, jsem přesvědčen o tom, že vysokoškolský titul automaticky nedokazuje, že jeho nositel je člověkem inteligentním, nebo snad moudrým. Spousta lidí však toto mé přesvědčení nesdílí, což vysokoškoláků přináší jisté výhody. Dokonce se někteří domnívají, že lidé inteligentní nebo lidé s vysokým vzděláním jsou nadání lepšími morálními vlastnostmi. Sám se domnívám, že se jedná o dvě kategorie, které spolu nikterak nesouvisí. A připomínám verš Karla Kryla, tedy člověka vyučeného, bez vyššího vzdělání, který zpíval: „Když intelekt je bez duše, pak podoben je ropuše. Nebo slepci s mečem v tanci.“ A tak, chci mít vyšší formální vzdělání, protože chci být společností pokládán za inteligentního člověka bez mravních kazů. Když za něho budu pokládán, třeba se jim i stanu, kdo ví…

3. Kvůli penězům

Jistě není statistických pochyb o tom, že vyučení vydělávají více než lidé se základním vzděláním. Lidé s maturitou více než vyučení. Vysokoškoláci více než ti s maturitou. Ale dost pochybuji o tom, že lidé honosící se tituly před a za jménem patří mezi ty nejbohatší. Postgraduální studium ale přesto přináší některé nepopíratelné finanční výhody. Dvakrát týdně např. ušetřím dvacet korun za vstupné na bazén, mohu si zdarma půjčovat knihy ve fakultní knihovně, nedávno se mi povedlo v Rakousku usmlouvat studentskou slevu na skipas. Vzhledem k tomu, že po dosažení šestadvaceti let věku je nárok na studentské slevy minimálně sporný, doporučuji se před každým pokusem oholit a neoblíkat se příliš slušně. Potěší i na první pohled vysoké autorské honoráře. Za můj nejdelší odborný článek jsem dostal honorář 4 007 Kč po zdanění. Přepočteno na hodinu práce se však člověk s mým nadáním dostane na úroveň nelegálně zaměstnaného dělníka. Mám-li shrnout, rád bych studoval (a tedy se věnoval psaní a vědecké činnosti) kvůli penězům, ale nemyslím, že by to byla rychlá nebo alespoň spolehlivá cesta.

4. Z pyšnosti

Je příjemné vidět své jméno na obálkách prestižních právních časopisu. Občas se však tážu, kdo všechno tyto články čte. Máma, protože mě má ráda. Má přítelkyně ne, protože jí mám rád a číst ji je nenutím. Pár mých kamarádů právníků v rámci reciprocity, protože já čtu, nebo alespoň předstírám, že čtu, ty jejich. Lidé v redakčních radách, protože je to jejich práce. Když budu mít štěstí, tak si ho přečte pár studentů, aby napsali seminární práci.

5. Kvůli kontaktům

Jedním z důvodu postgraduálního studia může být i touha po kontaktech, kdo by nechtěl mít za kamarády nebo alespoň kolegy inteligentní, úspěšné a bohaté lidi. Logická chyba této úvahy je po přečtení dosavadního textu zřejmá na první pohled.

6. Ze setrvačnosti

Dva roky jsem navštěvoval školku. Dodnes si pamatuji stres z testu, ve kterém se mě paní učitelka ptala na barvy. Pět let jsem chodil na základní školu a dodnes si pamatuji, jaký strach ve mně vyvolávaly hodiny hudební výchovy. Na gymnáziu jsem osm let bojoval s cizími jazyky tak dlouho, že jsem z následných pěti let na vysoké škole polovinu času strávil v zahraničí. Když jsem byl zrovna v Česku, denně mě stresoval Informační systém, výjimečně pak někdy i zápočty a zkoušky. Když člověk dvacet let žije ve stresu, který mu způsobují různé vzdělávací instituce, má strach, že by jeho život upadl do nudy a stereotypu. A tak, z jakési setrvačnosti, studuji dál.

7. Protože neumím odmítat

Neumím odmítat nabídky, o kterých si myslím, že bych jejich odmítnutí mohl litovat. A tak neustále někomu něco slibuji, přistupuji na další a další studijní a pracovní nabídky a doufám, že to nějak nakonec všechno vyjde. Prozatím vychází.

8. Kvůli samotnému vědění

Jedná se o jeden z mála ušlechtilých důvodů uvedených v tomto seznamu. Ale je to tak, když jsem pár dní na dovolené nebo kdekoliv mimo své knihy a počítač, toužím po nových informacích. Vlastně tuto touhu na dovolené překonám jen díky tomu, že si říkám, že až ji budu mít za sebou, budu odpočatý a vstřebávání vědění mi díky tomu půjde lépe.

9. Jde mi to lépe než mluvení

Jmenuji se Hruda. Ondřej Hruda. Přátelé mi říkají Ondro. Asi do patnácti let jsem neuměl vyslovit R ani Ř. Dodnes mě neznámí lidé po představení oslovují „Hrůzo“. Když jsem dorostl do věku, kdy děti začínají vydávat první zvuky, mlčel jsem. Mé mlčení nebylo považováno za zlato, ale spíše za znak opožděnosti. A tak i dnes raději vyjdu do pátého patra, než abych zvednul telefon. Nikdy bych netvrdil, že mám talent na psaní, ale jsem v něm lepší, než jsem v mluvení, protože to mi opravdu nejde. A tak raději píšu, než mluvím.

10. Kvůli ženám

Rychlé auto. Výhra ve Sportce. Herecká nebo hudební kariéra. To jsou způsoby, jak zůstat i v pozdějším věku atraktivní pro mladé příslušnice něžného pohlaví. Většina lidí tráví v autě méně než hodinu denně. Je normální za něj dát roční plat. V posteli trávíme osm hodin denně a za matraci dáváme zpravidla plat týdenní. Můj vztah k autům je docela vlažný. Vzpomínám si na příběh jednoho člověka, co vyhrál v Lottu, v německé obdobě Sportky, koupil si mohutný zlatý řetěz s třemi velkými L - Lothard, Lotto, Lamborgini. Po pěti letech byl jeho majetek stejný jako před výhrou. Dle statistik je tomu tak u 80 procent výherců velkých sum. Neumím hrát na žádný nástroj ani nikoho jiného.

A tak, chci-li být i v pokročilejším věku v kontaktu s mladými ženami, nezbývá mi, než se věnovat akademické dráze. Kolika sedmdesátníkům mimo vysokoškolské učitele se s ní o tom, že jim za den zaklepe na dveře tucet dívek. Dívek nalíčených, zpravidla slavnostně oblečených. Co na tom, že je to jen šest týdnů v zimě a šest týdnů na začátku léta. Vždyť bližší kontakt většiny jejich vrstevníků s těmito ženami se omezuje na obligátní „Nechcete si sednout? – ano, děkuji; resp. Ne, další zastávku vystupuji.“